Vyspělé společnosti si po dlouhá staletí vytvářely pojetí stáří založené na křesťanských hodnotách. V literatuře je popsána tzv. tradiční křesťanská rodina, ve které žily čtyři generace (prarodiče, rodiče, děti, vnoučata). V čele stál patriarcha/otec, který měl vůdčí postavení spojené s autoritou a vážností. Podle Haškovcové byl stárnoucí člověk v této podobě rodiny buď kladně přijímán, nebo tolerován. Když už nemohl pracovat, pomáhal alespoň na dvoře, jeho role měla řád. Hlavním smyslem rodiny bylo plození, výchova dětí, péče o nemocné, staré a postižené. Avšak došlo k tomu, že velké ideologie marxismu a feminismu označily tradiční rodinu za utlačující koncept.
První změny tradiční rodiny souvisejí nejen s novými ideologiemi, ale také s hospodářskými změnami, s nástupem industrializace. Změny nastávaly postupně. Nejprve docházelo k odluce bydliště a pracoviště, kdy rodině se vzdálil zaměstnaný muž, a tak byla oslabena funkce rodiny. Tam, kde byla rodina nezastupitelná, nastoupili specialisté a organizace. Škola převzala od rodiny vzdělávání dětí a masmédia zrušila monopol rodiny na jejich socializaci k respektovaným hodnotám a správnému životnímu stylu. Lékaři, nemocnice a síť sociálních zařízení převzali od rodiny péči o nemocné, staré a postižené. Moderní rodině zůstal konzum, zábava a citové bezpečí.
V moderní rodině odpovědnost za péči o starého člověka přebírá stát.
Moderní doba, která se pyšní množstvím nových vynálezů, objevů a pokroků dala lidem nové příležitosti ke vzdělání, zaměstnání, zvýšení životní úrovně, zlepšení zdraví, ale také změnila strukturu rodiny. Moderní rodina ztrácí svoji schopnost postarat se o všechny členy rodiny, jsou oslabeny vztahy, neboť se vytváří takzvaná dvougenerační rodina, kterou tvoří rodiče a děti. Role otce je nahraditelná, neboť žena je schopná díky vzdělání přispívat do rodinného rozpočtu a stát zajišťuje sociální peněžitou pomoc. Prarodiče začínají žít svůj oddělený život s vyhlídkou, že odpovědnost za jejich důstojný konec života nese stát. Stát tuto úlohu přijímá a dělá pro ni celou řadu opatření. Zajišťuje sociální zabezpečení v podobě starobního důchodu a vytváří celou řadu institucí, kam se staří lidé, když už nejsou schopni se o sebe postarat, uchylují.
Postupně se však zjišťuje, že podmínky takto vytvořené, nejsou až tak důstojné, protože staří lidé žijí déle (jejich věk se prodlužuje) a najednou tito lidé ztrácí smysl života, nepodílí se na veřejném životě, jsou zcela odtrženi od reality. Nové generace, které přicházejí na svět, jsou ochuzeny o vztahy se svými prarodiči, hodně času tráví v jeslích, školkách, školách a družinách. Oproti tradiční formě, kdy podle Haškovcové stárnoucí lidé se pomalu přizpůsobovali ekonomickému zajištění rodiny a svým aktuálním možnostem tak, že postupně vykonávali činnosti méně namáhavé, moderní doba přináší na ještě produktivní starší lidi nátlak náhlého odchodu do důchodu bez možnosti dál pracovat. Často se hovoří o napětí získání pracovního místa mezi mladou a důchodovou generací.
Sociologie si všímá konkrétních jevů vycházejících z moderní společnosti. Všímá si, že proměna rodiny má své kladné, ale i záporné stránky. Mezi ty záporné patří a) odcizování se, b) komodifikace (všechno se mění ve zboží, všechno může být předmětem obchodu včetně přátelství), c) individualizace (atomizace) – to přináší osamocení u lidí, kteří ve stáří ztrácejí přátelé, a schopnosti se scházet, d) rozvíjí se byrokracie a anomie (absence řádu), e) dochází k devastaci přírody a drancování zdrojů. Je pozorován také proces odnábožeňšťování – sekularizace. Náboženství je viděno jako svazující, a proto lidé vsadili na rozum. Se sekularizací se začala vytěsňovat i smrt.
V 50. letech 20. století se mění něco ve společnosti. Už nemají hlavní slovo průmysloví magnáti, ale do popředí se dostává inteligence. Mění se vztahy a struktura zaměstnanosti. Společnost začínají řídit intelektuálové. Lidé hlouběji podléhají konzumnímu způsobu života. Hovoří se o postmoderní společnosti. Tato doba si však všímá starých lidí více než kdy předtím. Všímá si novodobých negativních jevů zaměřených vůči stáří, ale také nedůstojných podmínek, ve kterých staří lidé tráví svůj poslední zbytek života.
Sociální politika států se snaží nejen o popsání těchto jevů, ale i o zlepšení podmínek, které mají nastat hlavně díky transformaci, tedy přechodu od institucionální péče o staré lidi ke komunitní péči. Tam, kde je hodně hlav na jednom místě, tam nejsou důstojné podmínky pro život.
Česko oproti jiným státům začíná podporovat transformaci později od 90. let minulého století. Naprosto významným dokumentem je zákon číslo 108/2006 Sb. o sociální péči, jehož hlavním účelem je hájit práva a oprávněné zájmy lidí, kteří to činit nemohou. Zákon garantuje příspěvek na péči osobám, které jsou závislé na pomoci jiné osoby. Tak se rozšiřují možnosti postarání se o staré lidi nejen v ústavu, ale už i doma.
Z výše uvedeného přehledu změny rodiny vyplývá, že vztahy ke stáří se nezměnily ze dne na den, ale jednalo se o změnu postupnou, kdy u nově narozených generací se v socializaci vytvářely nové postoje ke stáří. Myšlení, že je to povinnost státu postarat se o staré lidi, oslabuje citové vazby mladých ke svým rodičům a prarodičům.
Miloslava Jochmanová
