V rámci studia jsem absolvovala předmět psychoterapie, ve kterém byli studenti seznámeni prakticky i teoreticky s různými druhy psychoterapií. Zajímavým přínosem pro nás studenty byla praktická lekce z art terapie. Vyučující nám zadala téma, které jsme měli malovat. Mohli jsme si vybrat libovolnou techniku, postup i pomocné materiály. Tématem bylo: „Já mezi lidmi.“
Chvíli jsem přemýšlela nad tématem a najednou se přede mnou objevil jasný namalovaný obraz. Lehce jsem začala vykreslovat postavičky dívek, které hrají volejbal, namalovala dva týmy v pohybových kreacích, síť a míč. Obzvlášť jsem si dala záležet, abych vykreslila pravdivě sebe, kde stojím.
Po odevzdání našich výtvarných děl jsme výkresy rozdělili na dvě poloviny podle konkrétního a abstraktního vyjádření. Stáli jsme nad nimi a hovořili o nich. Co nás napadá. Byla to velice zvláštní chvíle, jako když stojíme nad našimi životy. Nevěděli jsme hned, kdo jaký výkres maloval. Když přišla řada na můj výkres, zeptala se naše vyučující, kdo to maloval. Tato otázka nebyla položena úplně každému, ale neměla jsem problém se k výkresu přihlásit. Potom se mě vyučující zeptala, proč jsem právě malovala toto téma. Odpověděla jsem s takovou jistou lehkostí: „Namalovala jsem to proto, že právě v té době, kdy jsem začala hrát volejbal, uvědomovala jsem si, že mám hodnotu.“
Poté vyučující přistoupila ke mně a něco mi říkala. Já si nepamatuji co, ale do dnešního dne vím, že to promlouvalo k mému srdci, které se dost chvělo.
Ráda jsem se občas dívala na můj výkres, ale nějak o něm neuvažovala do hloubky, co se dělo, jaký má hlubší význam. Až v loňském roce mě příprava na moji přednášku na téma otcovství uvedla hlouběji do tajů utváření vnitřních vztahů dítěte s otcem. Vzít si přednášku na toto téma na konferenci, to vyžadovalo odvahu, která se odrazila od jistoty přijetí mnohých uzdravení z pasivní přítomnosti a problematičnosti mého otce v dětství. Nebeský Otec mi dal zaslíbení, že se mi dá poznat jako Otec, ale bude to pomalý proces. V průběhu let jsem skutečně zažila mnoho láskyplných Otcovských doteků, vstoupila do života v Boží přítomnosti a jednoduše přijímala mnohá potvrzení a povzbuzení na cestě.
Takže jsem měla přednášku o otcovství, kde jsem se zmínila o tom, proč je otec důležitý. Použila jsem také jednu definici z knihy Lin Button, kde se píše: „Muž je dárcem života, byl tak vymyšlen. Žena život přináší, rodí a dává život životu, ale dárcem života je muž. Zdravý otec nám znázorňuje Boha, probouzí nás k životu.“
Teprve po mé přednášce jsem si uvědomila, že jsem tuto definici zažila v praktickém životě právě v době, kdy jsem hrála volejbal. Volejbal jsem začala hrát v dopívání. Trávila jsem hodně času na trénincích. Jako tým jsme jezdívali také pravidelně na turnaje o sobotách a nedělích a na soustředění. Toto vše jsem zažívala pod vedením trenérů mužů, kteří byli neskutečně obdarovaní humorem, laskavou přízní a náklonností, ale také velkou přísností. Náplní společných chvil nebyl jenom tvrdý trénink, ale hodně zábavy, písniček a zážitků. Důležité chvíle vždy nastaly, když došlo k hodnocení hráček po zápasech. V tomto ohledu jsem po prvé v životě o sobě slýchávala dobré věci z úst muže. Muže, který mě měl normálně v oblibě, myslel to se mnou dobře. Dobrá slova o mých dovednostech mířila přímo do srdce. V té době jsem nebyla schopná nerozpoznat, že je to také o mé hodnotě, tvarování. Až v posledním čase mi dochází, jaká to byla vzácná semínka, kdy mě moji trenéři probouzeli k životu.
Jednou ze zajímavých her na soustředění v Křivoklátě bylo zápolení, kdy jsme stáli ve velkém kolečku a pinkali si volejbalový míč spontánně jeden na druhého. Komu spadnul nebo udělal chybu, musel jít z kola ven. Mnohokrát jsem toto zápolení vyhrála a získala tak titul „bojovnice.“ Tento titul bojovnice nebyl chlácholivý, ale byl potvrzením mého daru, který v té době hráčky i trenéři uznávali s respektem, a který se projevoval a stále projevuje v každé činnosti. V současné době vím, jak to bylo mým nebeským Otcem naplánované. Jsem vděčná za každý ohled do minulosti, kdy mi Duch svatý ukazuje, že jsem dostala nějaké potvrzení ohledně darů. Protože jsem byla zraněná, měla jsem tvrdé srdce, nebyla jsem schopná tato potvrzení přijímat do hloubky, nebo přijímat vůbec. Až s proměnou srdce vidím své bohatství, obdarování a jsem velice vděčná. Mám opravdu hodně Boží milosti.
V nadpise jsem napsala, že se tento příběh jmenuje o dívce, která se stala bojovnicí. S velkou pravděpodobností došlo k tomu, že bojovnice se stala ve mě, protože byla potvrzena mužem, který zastoupil mého tátu. Troufnu si tvrdit, že pokud je dítě potvrzeno správně na základě svého daru, stává se v něm to potvrzení mocným zdrojem. Pokud není potvrzené, může si pak v dospělosti své dary uvědomovat, ale zároveň pochybovat o jejich kvalitách a účincích. Jedinec může pochybovat o sobě samém, o svých rozhodnutích a výsledcích práce.
Pro dívku či chlapce je otec velice důležitou osobou. Otec vyvádí dítě z kruhu matčina pečování a učí ho žít. Hraje si s dítětem, naslouchá mu, provází ho na cestě, dává mu odvahu a směr. Učí ho milovat. Říká mu, kdo je.
V přítomnosti otce se dotváří identita dítěte. Józef Augustyn píše, že syn či dcera objevuje sebe v otci. Otec objevuje sebe v synovi či dceři. Tak dochází k nalezení vlastního já. Tento proces je nekonečný. Každý den se rodí nové vzájemné poznání, které přináší život. Pozemský otec musí být přítomný, dotváří tím existenci dítěte, stejně tak jako nebeský Otec, který je vždy přítomný a v jeho přítomnosti máme život.
Nejčastěji si posměvaví či agresivnější lidé troufnou na osamělého jedince. Ve chvíli, kdy je jedinec doprovázen otcem, je před takovými opovážlivci ochráněn a je méně často předmětem šikany. To je obraz nebeského Otce. On nás doprovází a chrání před nepřáteli.
Na závěr zmíním jedno indiánské přísloví, které hluboce vystihuje úlohu matky a otce.
Když jsou děti malé, dejte jim hluboké kořeny, když budou dospívat, dejte jim křídla.
