V minulosti jsem se účastnila křesťanského terapeutického sezení, kde jsme se sdíleli s našimi příběhy a bolestivými vzpomínkami. Osobně jsem prožívala, že se moje srdce otevírá, ale stále jsem měla tendenci říkat o svých prožitcích a bolestech účastníkům skupiny. Až to moje vedoucí jasně rozpoznala a řekla: „Začni to říkat Ježíši.“ Tato část dobrého pastoračního vedení mi velice pomohla rozpoznat moji nedokonalost, kdy jsem měla tendenci při řešení bolestí a problémů, mluvit o tom především lidem, nebo dokonce se na tyto problémy zaměřovat více než na Ježíše.
Z této zkušenosti jsem se naučila hlouběji to, co jsem už věděla. Při vylévání srdce potřebujeme často průvodce, který nám pomůže zaměřit se na Ježíše.
I když víme, že se potřebujeme obrátit se vším na Ježíše, selháváme. Stále máme tendenci žít v různých výkyvech, jednou jsme neustále u Ježíšovo kříže, jindy jsme zase daleko.
Měla jsem štěstí, že jsem své bolesti a zranění mohla sdílet s milujícími lidmi už od počátku víry. To znamenalo učit se chodit ke kříži Ježíše. Když jsem uvěřila v Pána Ježíše, byla jsem naplněna jeho láskou a ve světle pročišťování mého života jsem pochopila, že kdybych věřila dříve v Pána Ježíše, mohla jsem dát svým dětem více lásky a péče už od narození života. To mě velice trápilo, ale nebyla jsem sama s takovými starostmi. Pohybovala jsem se ve skupině maminek, společně jsme se modlily, sdílely a procházely vyučováním o výchově dětí. Ne jednou se stalo, že jsme vstoupily do větší hlubiny vyznávání našich chyb a bolestí Bohu, před očima se nám vynořovaly jednotlivé vzpomínky a Bůh mohl vstoupit do našich srdcí a my jsme plakaly a naříkaly, a nakonec povstávaly obnovené a naplněné Duchem svatým.
