V našich příspěvcích se často objevuje, že jsme byli stvořeni jako zranitelní lidé. Bolestivé emoce a zranění se hromadí hlavně ve vztazích s lidmi. Vliv na bolest mají i nešťastné události. Vztahy tady na zemi jsou poškozené lidským hříchem. Člověk je stvořený pro lásku, očekává lásku od druhých, ale stává se, že očekávání nejsou naplněná, protože druzí lidé, dokonce i ti nejbližší nám ubližují. To se může stát proto, že sami lásku nedostali, nebo neumí se vztahy šetrně či citlivě zacházet. V nejhorším případě zlo úmyslně zamýšlí.
Někteří křesťané si myslí, že mít víru, znamená, být supermanem. Všechno lze pozitivně a dobře zvládat s pomocí veršů Božího slova. Pokud možno se ovládat a hněv nevyjadřovat. A tak tito křesťané mají v oblibě vyhledávat jednotlivé verše do situací, které by jim měly pomoci. Například: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 Ko 10,13) Poselství tohoto Božího sdělení je pravdivé, lze ho zpracovat vírou pomocí myšlení a vůle, ale to nevylučuje potřebu uvolnění emocí.
Dalším takovým speciálním pohledem na zranění je, že můžeme být uzdravení z bolesti zranění okamžitě. Křesťané mají představu, že by předložili svoji žádost Bohu a ta by byla okamžitě splněná. Stává se to, sama jsem prožila dvakrát zázračné okamžité uvolnění z emocí zmatku a strachu. Bylo to jako by stékal po mě olej od hlavy dolů a s ním stékaly všechny negativní emoce a dostavil se pokoj do celého mého těla, duše i ducha. Avšak ve většině případů jsem byla svědkem, jak je důležité projít si zápasem s bolestmi, utrpením a nepokojem ze zranění od lidí před Bohem. V zápasech se učíme bojovat a dosahovat vítezství, poznávat Boží srdce. Spolupracujeme s Bohem. Po delším vítězném zápase se dostavuje hluboká vděčnost, chvála a uctívání. Může to být podobné, jako když hrajete úporný, vyrovnaný, pětisetový tenisový zápas, kde na konci vyhrajete. Takové okamžiky jsou nesmazatelné, nezapomenutelné, protože emoce vítězství jsou hluboce vryté. Bojujete s Bohem, pamatujete si ty nejfantastičtější výměny a máte před očima vítězný balón.
Právě v žalmech se dozvídáme, jak Boží služebníci trpěli ve vztazích a jak řešili svou situaci. Badatelé Dillard a Longman (Úvod do Starého zákona, s 210) popisují ohledně útlaku od lidí charakteristický cyklus vzývání a volání k Bohu o pomoc, naříkání, vyznávání hříchů nebo ujišťování o nevinnosti, zlořečení nepřátelům (klení), důvěřování v Boží odpověď, nakonec chválení a žehnání.
Žalmisté dávají důraz na prožívanou bolest, používají různé obrazy, hledají cesty, jak sdělit, co se odehrává v jejich nitru. Ž 31,12-14 Potupen jsem všemi protivníky a sousedy nejvíc, … z mnoha stran pomluvy slyším, kolkolem děs. Smlouvají se na mě, kují pikle, chtějí mi vzít život. Ž 57,5 Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč. Ž 69,21 Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnutý. Na soucit jsem čekal, ale marně.
Když jsem z počátku četla žalmy, nerozuměla jsem tomu, že se do Bible dostaly zmínky zlých výroků žalmistů, přání žalmistů, aby se druhým vedlo špatně. Například Ž 56,8b … Takové lidi sraz, Bože, svým hněvem. Ž 69, 24-29 Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli, jejich bedra ustavičně zbavuj síly, vylej na ně svůj hrozný hněv, … jejich hradiště ať zpustne, … nechť jsou vymazáni z knihy živých. Teprve později mi došlo, že tato hříšná sdělení jsou reakcí na hřích a bolest způsobenou protivníky. Došlo mi, jak je důležité před Bohem říci všechno hříšné, co mám ukryté v srdci v rámci bolestivé situace. V každém člověku se nachází zlo, které je třeba přiznat a říci před Bohem nahlas. A tak jsem se pomalu začala učit sdělovat Bohu svoje myšlenky, tak jak se vynořují ze srdce. Pomocí je kříž, kdy vím, že mohu vyjádřit své nejtemnější úmysly a zároveň je pak dát na kříž.
Žalm 62,9: „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“
Nyní bych ráda pomocí mého příběhu vyjádřila cestu vylévání srdce.
Po celou dobu chození s Ježíšem Kristem žiji s nevěřícím manželem, který má dobré charakterové vlastnosti, odpovědnost za zajištění a ochranu rodiny, dává mi svobodu sloužit Bohu. Máme pěkný vztah. Na druhé straně neprožívám duchovní intimitu, zakouším odmítnutí pro víru. Takové situace jsou bolestivé a bolest nenápadně roste. Nepoznám její nárůst hned, ale až když se pod ní hroutím. Často si uvědomím v poslední fázi, že musím volat k Bohu. Začnu vylévat své srdce. Je to někdy těžké srdce otevřít, a tak říkám fádní povrchní slova. V této fázi neustávám, říkám Pánu Bohu cokoliv, co přijde na mysl, protože je to prakticky Bůh, který otevírá srdce, který mě vede a dává myšlenky a slova do úst. Mezi vyléváním srdce mohu Bohu děkovat, vzývat ho, a pak zase pokračovat ve vylévání srdce. Obyčejně se v různé míře dostavuje bolestivý pláč a poplakávání. A pak najednou přichází zlom a věc je vyřešená. Na obloze svítí slunce a přichází pokoj a chvála.
A podobný postup úlevy můžeme zažít i při prožívání bolestí duše ze zranění s různými lidmi.
