Dnešní téma, jak řešíme bolest ze zranění, nechci teoreticky popisovat, ale vyjádřit jedním příběhem z mého dětství.
O jedné sobotě, když mi bylo téměř sedm roků, vyjeli moji rodiče a prarodiče na borůvky. Mě a moji sestru hlídala teta. Bydleli jsme tehdy v malé vesnici, kdy se ještě děti proháněly na kole po silnici bezstarostně, protože nebyl velký provoz. Takže když jsem oznámila tetě, že jedu jezdit na kole, neměla teta o mě strach, jen za mnou vykřikla: „Neber si ty žabky na kolo, nebo si zlomíš nohu.“ Já jsem neposlechla a v žabkách, což je špatná obuv na ježdění, jsem vesele jezdila. Náhle se za mnou objevilo nákladní auto. Lekla jsem se a zajela na stranu ze silnice přímo do velké díry zalité vodou. Protože byla díra hluboká, spadla jsem a strčila nohu do kola. Ležela jsem na zemi, když ke mně přišel kolemjdoucí. Ten mi pomohl se zvednout a odvedl mě domů. Laskavé jednání starostlivého muže během jednoho momentu nahradilo nepříčetné chování mé tety. Ta na mě začala křičet a opakovaně mě bít žabkou s výčitkami: „Já jsem ti to říkala, že si nemáš brát žabky.“. Během toho si všimla, že mám palec u nohy celý krvavý, tak mě posadila na venkovní lavici a přinesla lavor s vodou, abych si tam nohu namáčela.
Po celou dobu jsem byla sama, nešťastná, lkala jsem pro sebe, bolela mě noha, ale také moje duše, která nenalezla útěchu. Celý ten příběh končí bez útěchy rodiči a se zlomeným palcem a možná i srdcem.
To, co tenkrát potřebovalo to malé dítě ve mně je: vzít do náruče a utěšit ho. Utěšit jeho utrpení, bolest, strach, úzkost, trauma. Potřebovalo slyšet: „Neboj se, už jsi v bezpečí. Mám tě ráda. Já ti vyčistím a obvážu ty rány.“ Nebylo důležité vzbuzovat v něm pocit viny, protože to malé dítě už v té díře s vodou vědělo, že neposlechlo, a že následkem toho trpí.
To malé dítě, nejen, že nebylo utěšeno, ale nevědělo si rady s emocemi. Důsledkem toho došlo k potlačení všech bolestivých emocí: smutek, strach, bezradnost, osamocení, pocit viny. Vznikly tam také nějaké následné hříšné emocionální reakce na chování tety: hněv, nenávist, sebenenávist, sebelítost. Postupem času se pomocí obraných mechanismů tyto emoce vytlačily z vědomí dítěte, avšak nemohly vymizet. Zůstaly uvnitř a ozývaly se v určitých situacích.
Takže v dospělosti, zraněné dítě uvnitř dospělého člověka tomu dospělému člověku připomínalo, když udělal něco špatně, že by měl trpět pocity viny, nenávidět se, být smutný a mít pocit, že je sám.
Obecně po každém zranění dítěte či člověka začíná pracovat systém obrany. Bolest ze zranění od druhého člověka je tak veliká, že se jí snažíme co nejrychleji zbavit, necítit, zahnat pomocí mechanismů, jako například, bagatelizace, regrese, útěk do nemoci, do smutku, do samoty, fantazie, závislosti (cigareta, TV, sex apod.) Tyto mechanismy nám mohou v určité míře pomoci, ale jestliže v nich setrváváme, dojde k potlačení škodlivých emocí do nějakého zahaleného místa, odkud nám celý život škodí.
Abychom v křesťanském životě vzkvétali, potřebujeme uzdravení, terapeutickou pomoc, uzdravující modlitbu v Boží přítomnosti.
A tak jsem pozvala Pána Ježíše Krista do těch vzpomínek, kdy mě teta zbila a nadávala mi. Odpustila jsem a dlouho jsem čekala, jestli se něco stane, jestli mi bude lépe. Jestli budu mít k tetě vřelejší vztah.
Čekala jsem delší dobu, co Pán Ježíš udělá. A pak jednoho večera jsem zahlédla v srdci duchovní obraz. Plačící a osamocená dívka seděla na lavičce na dvorku a najednou vedle ní seděl Lev Aslan/Pán Ježíš. On tam seděl vedle dívky/mě a ta situace vyjadřovala bezpečí a pokoj. Dívka se dotkla jeho srsti a zažívala spojení. Obraz byl tak nastavený, že jsem ho prožívala jako ta dívka i jako dospělá. Tento obraz jsem si vícekrát připomínala ve svém srdci.
To překvapení, že je vedle mě Pán Ježíš v podobě Lva Aslana způsobilo, že se více otevřelo moje srdce pro uzdravení.
Tetě jsem odpustila po dlouhých letech a na konci jejího života jsem mohla stát u její postele s láskou a pokojem.
