Srdce. My nemůžeme dát víc lásky, nemůžeme předat víc opravdovosti, nemůžeme poskytnout víc péče, nemůžeme nastavit víc poselství, nemůžeme víc zaujmout, než tím, kolik máme lásky ve svém srdci.
Na počátku náš Stvořitel uznal: „Není dobré, aby člověk byl sám, učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Ge 1,18), a tak stvořil Evu a postavil ji vedle Adama na roveň. Bůh stvořil člověka, aby žil ve vztahu. Ve vztahu s Bohem, ve vztahu s člověkem, ve vztahu se sebou samým a ve vztahu s přírodou.
V těchto vztazích měl člověk zažívat dokonalou lásku, pokoj, sounáležitost. Došlo však k tomu, že Adam s Evou zhřešili a jejich vztahy byly narušeny (Ge 3. kapitola).
1/ Narušení se okamžitě projevilo ve vztahu mezi nimi a Bohem. Poté, co Adam s Evou zhřešili, zemřeli duchovně, ztratili vztah a sounáležitost s Bohem. Museli od Boha odejít, protože zhřešili. Člověk totiž nemůže v hříšném stavu před Bohem obstát.
O té doby každý člověk, který se narodí fyzicky, je duchovně mrtvý, oddělený od Boha. Takový člověk potřebuje, aby se znovu narodil skrze Ducha svatého do Božího království (Jan 3,3-8). Na cestě s Duchem svatým a Ježíšem je pro něj připravené setkání s Otcem nebeským.
2/ Také vztah mezi Adamem a Evou byl narušen. Poté, co Bůh vyzval Adama a Evu, aby se přihlásili k odpovědnosti, Adam už nestál po boku Evy. Jeho hněv byl namířen proti ní. Dovedu si představit, jak stál proti Evě a rukou na ni ukazoval: „To ona, ona je za to vinna.“
Od té doby jsou narušené vztahy mezi lidmi, kdy především nejsme schopni přijmout odpovědnost za hřích a nerozeznáme zlo od dobra. Potřebujeme Ducha svatého, aby zkoumal naše srdce (Žalm 139,23-24) a vedl naše jednání cestou odpuštění.
Z prvních dvou bodů vyplývá, že hřích vždycky narušuje vztah s Bohem i lidmi. Špatné řešení vztahu bez odpuštění a vyznání hříchu vede k oddělení a samotě.
3/ K narušení vztahu také došlo v oblasti emocí a rozumu člověka. Vidíme v Bibli, jak Adam s Evou skrývají své emoce nejen před Bohem, ale i sami před sebou. Adam před Evou, Eva před Adamem, Eva před sebou samou i Adam před sebou samým. Emoce strachu, nedůvěry, studu a viny. A protože emoce patří do oblasti srdce, tak hovoříme o tom, že srdce bylo odděleno od rozumu. Tento stav nastal na počátku a děje se od té doby v každém člověku.
Od té doby lidé stejně jako křesťané skrývají své emoce pomocí obranných mechanismů a na základě toho si vytvářejí své postoje.
Lidé přijmou Ježíše Krista do svého života, zažívají radost ze spasení a přijetí ve vztazích v církvi. Avšak, když dojde k čerstvému nebo častěji opakovanému zranění u křesťana, který má ve svém srdci temná místa potlačených bolestivých emocí z dětství, nastává problém. Takový křesťan je zklamaný, že láska v církvi nefunguje. Ve skutečnosti láska je zadržena v jeho mechanismu propojení srdce a rozumu. Písmo také hovoří o stavu tvrdosti srdce. Srdce je tvrdé, nepropustné. Otřesený křesťan není schopný (pokud je opakovaně odmítnutý, pošlapaný, znevážený, nepotvrzený) v určité míře lásku dávat ani přijímat (hlavně od Pána Boha) vzhledem ke zraněním ze současnosti i minulosti.
Lásku v ohnisku konfliktu můžeme prožít jen v Boží přítomnosti. Kdo toho není schopen, potřebuje někoho, kdo ho k tomu povede.
Míra neschopnosti přijímat a prožívat lásku je různá. Poznáme ji podle toho, jak lidé setrvávají ve vztazích, buď na okraji, nebo v centru dění, nebo odchází. Můžeme zaslechnout výroky: „Já vím, že mě Pán Bůh miluje, čtu Boží slovo, věřím Boží lásce, vyznávám pasáže o Boží lásce, ale necítím to v srdci.“ Je to také o tom, že lidé chodí do církve, ale prožívají vnitřní samotu.
