„Cti svého otce i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh. (Bible, Exodus)“
Část druhá
Ve spojitosti s úctou ke stáří se mi vždy vynořují vzpomínky na situace, které jsem prožila během návštěv Itálie, kde jsem se zejména u moře setkávala s vícegeneračními italskými rodinami. V jejich středu trávili čas vedle svých nejmenších vnuků a pravnuků babičky a dědečkové. A tak chci touto cestou vyprávět o dvou příbězích.
Ten první začal nenápadně. S manželem jsme polehávali na pláži a pomalu vnímali, jak do sousedství přichází postupně jeden člověk za druhým a sedají si do velkého kruhu pod velký slunečník. Ani jsem nezaregistrovala příchod konkrétních lidí, ale najednou mě upoutala ta silná pospolitost a složení lidí různých generací. Seděli na židličkách a povídali si. Překvapilo mě, když se zvedl asi šedesátiletý muž a vzal za ruku stařenku (tak devadesát let) a odvedl ji k moři. Tam vedle ní trpělivě stál a čekal, až si omočí nohy a pohledem na širé moře osvěží duši. Potom se vrátili zase pod slunečník. A to se několikrát během dne opakovalo.
Tento počin obsahoval něco silného a vzácného, co nebylo pro nás obvyklé. Nezávisle na mě i můj manžel toto vypozoroval a byl první, kdo mi řekl: „Všimla sis, jak tady mají děti úctu ke svým rodičům?“
Druhý příběh je docela obyčejný, setkává se s tolika jinými situacemi, kdy staří lidé tráví čas na pláži, baví se vedle svých nejbližších. A najednou ze hry přejdou do vzácného projevu lásky. A tak mám před očima obraz široké rodiny, jak stála komunikujíce v kruhu v moři a držela se za ruce. Komunikace byla tichá a z dálky posvátná.
Projev úcty ke starším rodinným příslušníkům byl tak hmatatelný, a to mě přivedlo k tomu, abych přemýšlela o rozdílných situacích u nás v Česku.
Proč tomu tak je? Proč tak málo vidíme starší a mladší generaci v rodinném kruhu pohromadě, proč téměř nejsme emocionálně pohnuti jejich vzájemností? Proč tak málo vídáme syna se svojí starou matkou v kavárničce nebo cukrárně?
Při procházkách italskými městy a vesnicemi si nelze nevšimnout, že je zde mnoho kostelů, které jsou během bohoslužeb plný. Podle údajů se většina Italů hlásí k církvi. Na školách je vyučováno náboženství. Měla jsem také možnost v městečku Allásio pobývat na místě, kde bylo moře, můj hotel a hned vedle kostelík. Dojímalo mě, když jsem viděla lidi vycházet ven z kostela, ve tváři osvícené. Pan farář si pak sednul ven na lavici a Boží slovo bylo ještě opakovaně hlásáno z amplionu. Nemohla jsem se odtrhnout pohledem i sluchem. Pokoj se dotýkal i mého srdce. Tímto popisem mířím k tomu, abych naznačila moji myšlenku, že Italové mají úctu ke svým rodičům a starší generaci propojenou s úctou k Bohu. Děti mají možnost vidět v rodině vztah k stárnoucím a mají také možnost biblického vyučování o Boží lásce. A tak slyší z úst svých učitelů a vychovatelů: „Cti svého otce i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh.“
A to se v naší České republice vytratilo. Jedná se o základ, vedle kterého působí současný životní materiální styl. Více než vztahy je žádoucí mít peníze, postavení a volno na aktuální trendy. Do toho se přidávají filozofické myšlenky užívání si života na úkor druhých. Oceňuje se krása, síla, a to stáří není.
Ve třetí části tématu stáří si povíme něco více o tom, jak se v průběhu let měnil vztah ke starým lidem a proč.
